Znovunalezená kamarádka

Znovunalezená kamarádka

 

8. října 2011 v 19:11 |  Co přinesl život 
 

Před měsícem jel manžel s kamarádem k jedné chovatelce pro novou kačenu. Mě vzali s sebou. Jeli do malé vesničky k Velkým Popovicím. Byla jsem zvědavá, protože blízko V. Popovic jsme měli kdysi chatu.

Když jsme projížděli Dolní Lomnicí, měla jsem oči na stopkách. Dívala jsem se po domech, kde tehdy bydleli mí kamarádi a kamarádky. Ta vlastně byla jen jedna, Helena.

Vesnice mě dost překvapila. Některé domy byly ve špatném stavu, některé vypadaly lépe. Místní hospodu kdosi přestavoval. Tam jsem chodila otci pro pivo. Byl tam moc hodný pan hostinský. Takový bodrý strejda. Když byla v sobotu zábava, pustil nás na čumendu na balkon.

Za rybníkem bydlela moje kamarádka Helena s bratrem Pepíkem. Byla součástí naší party, kterou tvořili z části Pražáci z chat a místní.

Když jsme vše u Vel. Popovic zařídili, vraceli jsme se přes Dolní Lomnici zpět. Škoda, že nemáme své auto a jsme odkázaní na dopravu kamaráda - řidiče. Poprosila jsem ho, aby jel pomalu, ale bála jsem se mu říct, že bych se chtěla vesnicí projít a případně se podívat k chatě u lesa.

Chata spolu s dalšími třemi stála v katastru obce, ale mimo ni. Vedle chaty byla louka, která byla na jaře posetá vstavačem májovým. Tehdy jsem je trhala do vázy jako kopretiny. Nebyl chráněný, protože ho všude rostlo mraky. 

Pod chatou tekl potůček, což bylo naše Eldorádo. Těch přehrad, co jsme postavili. Tam jsme se vyřádili. V lese, na hřišti, u rybníka v Mirošovicích, ve stohu, na stromech. Pro děti ráj.

To je naše chata v r. 1961. Nic moc, ale my v ní stejně jen přespávali. Nejhorší byla cesta v noci na suchý záchod za chatou.

Za chatou rostly houby, množství klouzků. Naproti v lese pravé hřiby. Na ty se dalo chodit s kosou.

Vzpomínala jsem na své staré kamarády. Nešlo mi to z hlavy ani doma. V noci jsem se budila a přemýšlela o tehdejších časech. Vlastně jsem tam byla naposledy před 50 lety. Pak se rodiče rozvedli a už jsme tam moc nejezdili. Pak máma chatu prodala.

Říkala jsem si, že zkusím svoji kamarádku Helenu najít. Napíšu dopis k nim domů, adresu jsem si pamatovala. Pak mě napadlo zavolat na příslušný obecní úřad a zjistit, zda tam ještě bydlí. V telefonu se ozval pracovník OÚ, náhodou místní znalec, a dal mi nějaké telefonní číslo. Prý patří někomu z rodiny, ať to zkusím. Líná huba, holé neštěstí! Mě bylo odměnou číslo na mobil. Manžel mi povídá, tak tam hned zavolej. S tlukoucím srdcem jsem vymačkala číslo a čekala, kdo se ozve. A co myslíte? Trefila jsem se rovnou na Helenku.

V krátkosti jsme si pověděly nějaké novinky (pro mne) a dala jsem jí mailovou adresu, že si napíšeme, protože jinak bychom provolaly majlant.

Nedávno se Helenka ozvala. Spojení je úspěšně navázáno a tak budeme trochu zahlcovat mailové schránky.

Helenčina maminka ještě žije v Dolní Lomnici spolu se synem, bratrem Heleny. Kluci Šlechtovy, kteří s námi také kamarádili, jsou někde pryč. Jejich dům je opuštěný.

Mám radost, že jsme se po 50 letech našly.

Tady je část naší party. Stojící zleva: Pepča Šlechtů, Helenka a já. Dole sedí Pepíček (bratr Heleny) a Jirka Šlechtů. Vedle něj klečí moje pražská kamarádka Káťa.

Snímek je mizerný. Fotila jsem ho fotoaparátem Pionýr a často se mi překrývaly dva snímky. Ale to nevadí, mám alespoň nějakou památku.