Miš - maš

Dnes to bude od každého něco.

Mnohé z vás si přály vidět nové záclonky do kuchyně, až budou viset na okně. Málem jsem na to zapomněla.

Mě osobně se líbí a i manžel je chválil. Ty staré byly hrozné. Jsem ráda, že je vše podle mého gusta.

Horní je až dost nařasená. Mohla jsem koupit klidně o půl metru méně.

Já si denně svítím betlémem. Svíčky budu pálit až po Vánocích.

Manžel se pilně věnuje strouhání zeleniny do polévek, pod maso, prostě pro široké užití.

Zeleninu suší v sušičce v jídelně, takže mi tu denně voní něco jiného. Rozhodně to vanilka není. Mě to nevadí, nemám s tím problém.

Jen při prvním těhotenství jsem nesnášela smažení cibule. To jsem utíkala rychle pryč.

Takhle vypadala směs po smíchání. Je tam mrkev, celer, petržel, pórek, zelené natě, cibule (i červená), česnek a už nevím, co ještě. Je to výrobní tajemství našeho šéfkuchaře.

Byla toho dost silná vrstva ve velkém lavoru. A manžel pokračuje v sušení. Za chvíli budeme moci jít na trh.

Trávíme Advent trochu nestylově.

Mějte pohodový večer!

Dnes dopoledne

Dnes jsem měla jet na kontrolu k paní doktorce - odpoledne. Využila jsem toho, že je syn doma a přemluvila ho k cestě do města dopoledne. Bolí mě noha a k pí. dr. je to z náměstí daleko, tak jsem byla ráda, že mě dovezl tam, do lékárny a zpět.

Dobře jsem udělala, protože, kdybych jela podle plánu odpoledne, pěkně bych zmokla.

Když jsem na syna čekala, udělala jsem pár fotek. Více méně z nudy. A také se mi líbila vykukující věžička kostela sv. Jakuba Většího. Kousek vedle je malá věžička, která je na základní škole v Buttulově ulici (ta tmavá, vpravo).

Po obloze létala spousta stíhaček, zachytila jsem jednu.

Přeji všem hezký večer!

♣

Příběh Jana Jiřího Grasela

V poslední lednový den roku 1818 se vídeňské náměstí za Novou branou zaplnilo do posledního místa. Konala se tu poprava jednoho z největších loupežníků všech dob. Když vyšel Jan Jiří Grasel k šibenici a rozhlédl se po okolí, zvolal: "Ježišmarjá, to je lidí." Zda to pronesl německy nebo česky , se neví.

Narodil se 4. dubna 1790 v Nových Syrovicích v rodině rasa, jak to sděluje tabule, umístěná při vjezdu do obce. Podle farní matriky ho ještě ten samý den pokřtili v kostele v Moravských Budějovicích.

Jeho život negativně ovlivnila rodina, která si živobytí obstarávala žebrotou a krádežemi. Grasel se vydal podobnou cestou. Vytvořil kolem sebe partu kumpánů, která se nezastavila před žádným zločinem. Spáchal víc než dvě stovky loupežných přepadení a na jeho hlavu vypsali vysokou odměnu.

Spolu s jeho obratnými kousky se začala v místech, kde působil - především na jihozápadní Moravě a Dolním Rakousku - vytvářet legenda o jeho nepolapitelnosti. Přesto byl lstí dopaden a zajat. Stalo se tak 20. listopadu 1815 v obci Mörtersdorf, která z toho dosud profituje slavnou Graselovou hospodou. Už 20 let ji vlastní Anna Rehatschek, organizátorka řady "grázlovských" akcí.

U nás i v Rakousku Graselovo jméno zlidovělo a stalo se synonymem pro darebáka a lotra. V lidovém podání ale Grasel vystupuje jako hrdina, který bohatým bral a chudým dával. Jeden z největších lupičů všech dob je tak ospravedlněn a dokonce glorifikován.

Jsou po něm pojmenovány jeskyně, krajinu, ve které loupil, protínají četné stezky, z níž jedna vede i okolím Nových Syrovic.

Vše o Graselově životě se dozvědí návštěvníci muzea v rakouském Hornu.

Osobnost Jana Jiřího Grasela zachytili ve vědeckých pracích badatelé, jeho život promítli do svých děl spisovatelé i filmaři. Graselův příběh je nesmrtelný, ostatně grázlů je kolem nás bohužel stále víc než dost.

Autor: Pavel K. Novák

Foto: internet

Už také svítíme

Před 14 dny jsem si koupila aromalampu, vonný olejíček, svíčky a keramickou dýni. S uveřejněním jsem čekala, až mi přijde aromalampa od Lucky M. Dnes v pořádku dorazila a já ji hned vyfotila. Tak vám je postupně představím.

Hned jsem jí večer vyzkoušela. Olejíček mám s vůní smrku. Měla jsem z lampy i vůně radost. Večer přišel manžel domů a první co bylo: "Co je to tu za smrad?" Můžu mít z něčeho radost?

Vyfocená večer, svítící. Ale fotka se moc nepovedla.

Svítící dýně. Opět trochu mázlé. To se mi radostí třásly ruce.

Aromalampa s dýní.

To je aromalampa od Lucky.

Chtěla jsem jí vyfotit svítící, ale bylo ještě moc světla.

Tuto kytičku za dřeva mi Lucka přidala pro radost. Děkuji.

Tento list vyjadřuje moji náladu v posledních dnech.

P.S. Lucko, moc děkuji. Aromalampa se mi strašně líbí. Děkuji.

Pět perel moudrosti

Pět perel moudrosti

25. září 2011 v 21:13 |  Všehochuť

Pět perel moudrosti:
1. za peníze si štěstí nekoupíš, ale je lepší brečet v limuzíně, než v autobuse.
2. nepříteli odpusť, ale nezapomeň jméno toho lotra.
3. pomoz někomu, když má problém... a on si vzpomene, až bude mít další.
4. spousta lidí je naživu jen proto, že je nelegální je zabít.
5. chlast problémy neřeší, ale mlíko taky ne.

Prémie nakonec:
Vodka s ledem poškozuje ledviny,
rum s ledem poškozuje játra,
gin s ledem poškozuje srdce,
whisky s ledem poškozuje mozek.
Je to vůbec možné, že je led tak škodlivý?!!!

 

Jak jsem začala kamarádit s počítačem

Jak jsem začala kamarádit s počítačem

24. července 2008 v 12:33 |  Všehochuť 

 

Nebo-li, co v rozhovoru nebylo.

V zaměstnání mi hrozilo, že nám brzy nainstalují počítače. Měla jsem z toho hrůzu. Čekal by mě týdenní kurz a pak zkoušky. Myslela jsem si, že to ve svém věku (kolem 45-ti let) nezvládnu. Navíc kolegové mě všelijak strašili. Pak ale přišla nemoc a já jsem se ocitla v invalidním důchodu. Tím jsem počítači utekla.
S počítačem jsem přišla do styku u dcery, když jsem jezdila hlídat vnučky. Hrála jsem karty.
Později se mi naskytla možnost si počítač koupit, to už jsem neváhala. 

Navíc mě vyprovokovala skutečnost, že jsem všude slyšela a četla: "Podívejte se na naše webové stránky www........" Tohle mě dohánělo k vzteku. Pomyslně jsem bouchla do stolu a bylo rozhodnuto. Bude internet. Navíc v té době tu jedna firma zaváděla bezdrátové spojení (přes telefon jsem nechtěla) a rázem nebylo co řešit.
Tak jsem v 54 letech měla PC a internet. Co teď? 

Začátky byly těžké. Svatou trpělivost osvědčil můj zeť, když jsem ho bombardovala dotazy. Jeden z úsměvných momentů byl, když jsem se ptala, jak se píše zavináč - @. Postupně jsem se zaučovala. :-))

 

Napřed jsem četla noviny a prohlížela webové stránky. Tam jsem objevila, že lidé mají i své osobní stránky. 

Líbilo se mi to, ale nevěděla jsem jak na to. Uvítala jsem, že existuje možnost si bez velkých znalostí web založit. Tak jsem si na popud přítelkyně založila něco jako deník na e-strankách. Přítelkyně mi pomohla radou, něco jsem "vyzkoumala" sama.
Jak člověk drápkem uvízne, už v tom jede. Časem jsem si založila tento blog. Výsledek můžete vidět.
To je asi vše na vysvětlenou. Snad zároveň uspokojím zvědavost blogařů, jak a proč ve svém věku bloguji.