Velmi často vzpomínám na svou babičku. Poslední dobou byly vzpomínky velmi intenzivní, protože u nás byla na návštěvě sestřenice, která babičku měla vždy velmi ráda. Také na ní často vzpomíná.
Vzpomínaly jsme na ni spolu. Jak jsme se s ní nasmály, když jsme u ní byly obě na prázdninách. Ale i jak se na nás dovedla zlobit, když jsme něco provedly.
Prostě a jasně - nad naší babičku nebylo!
Naše babička byla velmi pracovitá a vzdělaná žena. Velmi milovala děti a hlavně kytičky.
Po 1. světové válce si jí náš děda přivezl až z dalekého Slovinska. Přijela do země, kde nikoho neznala a neuměla řeč.
Když jsem se jí ptala, jak je jazyk naučila, říkala, že četbou novin. Stále nechápu, jak je možné, že znala každou kytičku (i luční) jménem. To z novin nevyčetla.
Neměla lehký život. Brzy ovdověla a zůstaly jí tři děti. Měla se co ohánět, aby je postavila do života. Zařekla se, že děvčata budou mít všechny vystudovanou alespoň střední školu. A dokázala to. Nejstarší (maminka mé sestřenice) to dotáhla až na učitelku, prostřední vystudovala filmovou školu v Čimelicích a nejmladší měla tzv. Rodinku.
Potom vychovávala i mou sestru a mě, později dceru mé sestry.
Nikdy nechodila do zaměstnání, její život se točil kolem dětí a práce v domácnosti.
Naučila mě lásce k přírodě a hlavně ke kytičkám. Také mě učila pravdomluvnosti a rovnému jednání.
Mé lumpárny trestala sice s láskou, ale bez milosti. Jak se říká: Stromek se musí ohýbat, dokud je mladý!
A jaké vařila dobroty! Maso jsme měly jen zřídka, ale mě chutnalo všechno. I ta nejobyčejnější jídla.
Za babiččinou chalupou byl malý lesík, kam chodila ráno na houby nebo na borůvky. Pak byla výborná bramboračka nebo lívance s borůvkovou pěnou. To byla lahoda! Měla jsem borůvky až za ušima.
Moc ráda jsem s ní chodila do lesa - na dříví (v chalupě se vařilo na sporáku na tuhá paliva), na šišky, na borůvky a na houby.
Les a potok byl můj ráj. Tam jsem si nejvíc vyhrála.
Samozřejmě, že když jsem byla větší, pomáhala jsem babičce sbírat a nosit dříví, jako i ostatní.
Sestřenice mi poslala nejen fotku babičky u kytiček, ale i jednu společnou z prázdnin. Stella je ta menší.
Oběma nám babička už dlouho chybí. Ale to je život. Je tedy s námi stále alespoň ve vzpomínkách.
Evina | 
Už skoro zmizely baťovské domky 
,je mi do pláče.
Mám to v životě podobně s tím přemístěním, ale už to neřeším. Můžu si zajet k rodině kdy chci, takže vztahy k rodinám se nepřerušily. Žiju život teď a tady a co bylo je za mnou. Jen ty kořeny mi zůstaly na Moravě. Tam mám své "doma", i když mi zde hospodář nedělá zle. Přeju ti taky, ať se s tím srovnáš, udělej si svoje "doma" tam kde jsi a nebádej, co bylo a bude. Přeji ti co nejlepší časy u vás doma