Praha je moje rodné město, ale doma jsem tam byla jaksi "přechodně". Vlastně jsem tam jen chodila do škol. U babičky jsem měla jediného kamaráda (je i autorem fotky), zato v Praze spousty. Byl to čas malin nezralých, kopa legrace, lumpáren, prvního kouření, prvních lásek atd.
Pak jsem se odstěhovala na severní Moravu. Nemohla jsem si zvyknout, protože jsem tam nikoho neznala. Kamarádi zůstali v Praze. Scházela mi i rodina, příbuzní.
Řízením osudu jsem se octla v jedné menší vsi na Vysočině. Situace se opakovala. Bydlím tu už od r. 1973 a zvykala jsem si přes 25 let. Stále mě něco táhlo jinam - do hor.
Nakonec jsem si zvykla, když dospívaly děti a založily své rodiny. Narodila se vnoučata a tím jsem částečně zapustila kořeny.
Teď je to můj domov, ale jen ke dveřím našeho domu nebo v krajině. Samotná ves mi k srdci nepřirostla.
Komentáře
Mám to v životě podobně s tím přemístěním,
ale už to neřeším. Můžu si zajet k rodině kdy chci, takže vztahy k
rodinám se nepřerušily. Žiju život teď a tady a co bylo je za mnou. Jen
ty kořeny mi zůstaly na Moravě. Tam mám své "doma", i když mi zde
hospodář nedělá zle. Přeju ti taky, ať se s tím srovnáš, udělej si svoje
"doma" tam kde jsi a nebádej, co bylo a bude. Přeji ti co nejlepší časy
u vás doma
Asi to máme stejné, ale zvykl jsem si a už
bych neměnil. Na chalupu nebo do rodného městečka se občas podíváme, ale
je jaksi menší než si ho pamatuji z dětských let.
[1]: Kitty, jen už nemohu zajet k nikomu z rodiny. Teta, která mi byla blízká, náhle umřela vloni.
Sestra a neteř žijí v cizině.
Děkuji za přání. Snad si zvyknu. Raději na to nemyslím. To mě jen vyprovokoval ten článek.
Jinak na Téma týdne nepíšu.
[3]:
Já na toto téma ani nebudu psát. Byla by to obdoba tvé pobytové
historie. A mám to všude v článcích. Aspoň že už se po naší krizi
situace vylepšila. Taky už se kácí v původní rodině i přízni, ale svý
lidi na Moravě pořád ještě mám. Naštěstí - občas tam zajedu nadýchat se
vzdoušku domova
Evina | Ani nevím kdo(Božena Němcová?)napsal,že my
trpíme domovskou nemocí.Bydlím přes 40 let na "západě",ale srdce mám
pořád na Jižní Moravě.Jenže mé děti a vnuci mají domov tady.Mám
neodbytný pocit,že je lepší vzpomínat,než navštěvovat.Když vidím,jak se
změnilo mé rodné město po povodni v r.1997 
Zdravím a přeji pěkný podvečer
Jarmilko, to se vůbec nedivím, že ti ta krásná chalupa zůstává v srdci jako domov 
Jarmilko, ani nevíš, jak ti rozumím. Žiju v Praze už dlouhých 44 roků a je to "domov" - dům ve kterém žiju se svým mužem, kam se vracím, kde mám svou postel, své věci. Dům, do kterého se narodily moje děti. Vzpomínky však zůstaly tam u nás, na severu a tam je to "můj domov" a to i přesto, že jsem tam žila podstatně kratší dobu. Od maminčiny smrti před pěti roky tam jezdím už jen na hřbitov, ale v srdci to bude pořád ta krajina mého dětství, ten můj domov. Vždycky, když jsem si říkala - jedu k mamince, znamenalo to - jedu domů.
Jak podobné jsou naše osudy, stýská se nám po opravdovém domově, po tom, kde jsme byli šťastní. Žiji v Čechách od roku 1982, ale srdce zůstalo na rodné Hané
Mé rodiště je na Slovensku. Nebyla jsem tam
od toho půlroku, ve kterém mne odvezli rodiče do Zruče nad Sázavou. Tam
jsem také byla jen střídavě s dětskými domovy do 6 let, pak už do 8,5
roku v Dětském domově v Černovicích u Tábora. Od 8,5 roku žiji v
Zábřehu, kde jsem prožila mládí i manželství do dnes. Tady se narodili
naši synové a proto považuji za svůj domov nejen náš byt, ale prostě
toto město.
Až u tebe mi, Jarmilko, došlo, že je to téma
týdne. Jak vidět, lidé se stěhují a snad velmi málo lidí zůstává žít
tam, kde se narodili.
Můj tatínek byl důstojník a kam ho
převeleli, tam šla i jeho rodina. Narodila jsem se v Brně, do školy jsem
začala chodit v Mladé Boleslavy a pokračovala v Týništi nad Orlicí. V
Táboře jsem dokončila základku, vystudovala střední, vdala se a založila
rodinu a můj domov je teď zde. Opravdu to tak vnímám a už bych se
určitě nechtěla nikam stěhovat.
[8]: Alenko, na sever nejezdím, není za kým.
Jsme všichni rozlítaní po republice.
Babičku mám pochovanou s dědou, kterého jsem nepoznala (umřel
mladý), v Blatné. Opatruji hrob na dálku s pomocí jednoho hodného pána.
Snad se mi podaří přemluvit syna, aby tam se mnou zajel. Nikdy jsem tam nebyla.
Babička tam kdysi žila. Po ovdovění se přestěhovala do Prahy, aby mohly její dcery studovat. Její život by vydal na román.
[12]: Jaruško, také jsi Čechy a Moravu pěkně pocestovala.
Také se nechci stěhovat. Zažila jsem to 3x a stačilo.
[11]: Maruško, na Téma týdne zásadně nepíšu. Témata se mi moc nezamlouvají a na nějaké filozofování mě neužije.
Dnes je to výjímka, že jsem si přečetla článek u VendyW. To ve mě
vyvolalo vzpomínky. Navíc jsem měla část článku uložený na blogu v
rozepsaných. Vzala jsem to tedy z jedné vody načisto.
Přeji hezký večer.
Myslela jsem,že to mám jen já. Nikdo ze
známých tomu nerozumí, jsou to Kladeňáci,ale já pocházím z "maloměsta"
kousek odsud a tam se cítím podstatně lépe. Ještě tam dojíždím za
maminkou, kamarádku tam mám už jen jednu, ale každý kout města mě tam
stále oslovuje.Za 40 let jsem si na Kladně nezvykla, je to divný pocit,
ale jsem ráda, že v tom nejsem sama.
Jarmilka, necudujem sa, ze Ti chalupka
prirastla k srdcu, bola nadherna... My sme tiez byvali 13 rokov v
Bratislave a stale nas to tahalo domov, az sme si jedneho dna povedali,
ze ideme...a tak sme skoncili v nasom rodnom meste
Posílám ti alespoň vzdálený pozdrav z podhůří Jizerských hor.
Taky jsem ten článek četla a zažila něco podobného. Když mi bylo 11
stěhovali jsme se z Děčína do Liberce. Nejprve jsem se strašně těšila,
ale nakonec jsem si zvykala hodně dlouho. Pořád jsem říkala - to u nás v
Děčíně...každý víkend jsem odmítala veškeré akce pořádané školou i
pozdějšími kamarádkami, protože jsme jezdívali do Děčína.
Po čase jsem si zvykla. Babička umřela, se setřenicí, bratrancem a
tetou se strejdou se málo stýkáme. Už mně to Děčína dávno netáhne, ač ho
stále beru jako rodiště.
[18]:
Hani, já jsem se v Praze jen narodila. Jako třítýdenní miminko mě
babička odvezla na chalupu, takže tamní místo považuji za svoje rodiště.
Praha je krásné město, ale žít jsem tam nikdy nechtěla.
Už tam s příbuzných skoro nikoho nemám. Jen spolužáky z gymplu. Na
srazy jsem dřív nemohla jezdit kvůli práci (mívali to ve čtvrtek) a teď
kvůli zdravotním problémům.
[16]: Jitko, máš štěstí, že to nemáš daleko (já 120 km). A do hor ještě dál.
[17]: Katko, děkuji Ti moc za pochopení a přání.
I Ty se měj krásně.
[18]: Hani, děkuji moc za pozdrav od vás.
Moc to pro mě znamená.
Můj rodný dům (narodil jsem se doma) již není. Zbourali ho při výstavbě nové silnice do Poruby a Svinovských mostů. Byl jsem se tam asi před pěti lety podívat. Stěhovali jsme se v životě asi pětkrát, ale doma jsem tam, kde je moje manželka a kde jsem obklopen svými milými věcmi.
Jarmilko, také rozumím. Já jsem se narodila
na jižní Moravě přímo v Brně, tady žiji už téměř 54 let, ale doma tady
nikdy asi úplně nebudu. Obživnu při příjezdu do Brna, když slyším tu
jejich mluvu. Ale děti a vnoučata už žijí tady, tak je jasné. Ale také
moc ráda vzpomínám.
To je docela smutné povídání, někdy to má
člověk, jako když ho vyrvou z kořenů. Myslím, že ta babiččina chaloupka
byl ráj pro tebe a vzpomínka na nejhezčí dobu dětství. I proto se ti
těžko nese porovnání s tím, jak vypadá dnes - jiné zařízení, mnohé
změny. Kouzlo domova a kouzlo dětství je pryč. Ale zas tak pryč není, je
v tvých vzpomínkách - a snad i ve tvém současném domově. I když jen po
branku.
(Já takhle těžko nesla, když jsme se odstěhovali kvůlia bráchovi,
který se oženil a zůstal na baráku. Mamka tenkrát koupila domek jinde,
tam, kde ona sama vyrůstala a já to místo nenáviděla. Než jsem se
smířila s tím, že můj původní domov není domovem, mi trvalo dobrých
dvacet let.
Jarmilko, chápu, ta chaloupka ve stráni je moc krásná :). Já pouštím kořeny vždycky tam, kde mám své lidi, své nejbližší - a to není jen pokrevní rodina... to jsou ti, s kterými mne v novém bytí svede osud :). Ale nějakou chvíli to zakořeňování trvá, jsem docela konzerva :). Tak přeju klid a mír v duši, ať jsi kdekoliv :).
Máš krásné, i když trochu smutné, vzpomínky, Jarmilko.
Nedivím se, že tě to táhne do hor.
Babiččina chaloupka je kouzelná. Roubenka je můj sen.
Já se narodila v Třebíči a zůstala tu celý svůj dosavadní život.
[21]:[22]:[23]:[24]:[25]: Moc vám všem děkuji za milé komentáře.
Také jste to s hledáním domove neměli lehké.
[26]:
Hani, jsou moc smutné. Proto je raději zasouvám do nejzadnějšího
šuplíčku v mé hlavě. Nechci na to myslet. Ale někdy se neubráním,
protože mi to nějaký moment připomene. Je to moje 13. komnata. Vlastně
všechny smutné a špatné vzpomínky.
Přeji ti pohodovou neděli.
Žádné komentáře:
Okomentovat