Aye-aye z Madagaskaru

Aye-aye z Madagaskaru

 

 

Ksukol ocasatý (Aye-aye) je noční poloopice z Madagaskaru. Měří včetně ocasu asi 1 m a váží 2 kg. Živí se kokosovými ořechy, larvami hmyzu i ptačími vejci.

Samice rodí jedno mládě s odstupem dvou až tří let. Dožívá se až 26 let.

Dominantní bývá nejstarší samice. Den prospí ksukol v hnízdě z listí a aktivní začne být až v noci.

Mezi všemi primáty jsou jedineční svými hlodavými zuby, které plynule dorůstají. Hlodáky slouží k vydlabávání otvorů do dřeva nebo do skořápky kokosových ořechů. Do měkčího materiálu dlabou otvory silným a dlouhým čtvrtým prstem přední končetiny. Prostředníčkem, jenž je mimořádně tenký a vybavený volně otáčivými klouby, pak v otvorech pátrají a vybírají z nich potravu. Největší lahůdkou pro ně je dužnina kokosových ořechů a také larvy dřevokazného hmyzu. Proto má ksukol tak velké uši, aby zaslechl hryzání larev hmyzu ve dřevě.

 

 

Foto: internet

 

Puntíkatá senzace

Fotograf spatřil vzácné mládě zebry, která má místo pruhů skvrny!

Vzácná zebra zachycena v Keni

Fotograf při návštěvě národního parku Maasai Mara National Reserve v Keni spatřil velmi vzácnou zebru, kterou v parku dosud nikdy neviděli. Nádherné zvíře má místo klasických pruhů na těle skvrny: může za to prý vzácný stav jménem melanismus.

Nádherné snímky

Úspěšný fotograf Rahul Sachdev si nejprve myslel, že se mu situace jenom zdá. Při návštěvě keňského národního parku Maasai Mara National Reserve totiž spatřil zebru, která byla úplně černá s bílými skvrnami! Fotograf si neobvyklého živočicha několikrát vyfotil a snímky následně sdílel na sociálních sítích. Fotky neobvyklé zebry se ihned staly obrovskými virálními hity a z malé zebry je nyní místní celebrita!

Změnu barvy způsobila vzácná porucha nazvaná melanismus - opak albinismu. Zebra se totiž narodila s přebytkem tmavého pigmentu v srsti, a proto se chlubí tímto unikátním zbarvením.

Bohužel ale tato výjimečnost si zřejmě vybere svoji cenu. Podle vědců z národního parku se totiž zebry v tomto stavu nedožijí déle než šesti měsíců. Doufejme, že tato zebra opět překvapí a dožije se o něco déle!

Zdroj: LadBible, Facebook, Instagram, rahulsachdev.net

Takhle bych chtěla žít...

Poslední měsíc se potýkám s nepříjemnými zdravotními problémy. Moje levá kyčel se rozhodla, že mi zase překazí plány. Takto zkouší moji trpělivost a odolnost od roku 2017. Vždy si za čas vzpomene na moji maličkost a zlobí.

Když tak večer koukám na naší Bessy, říkám si, že bych se takto chtěla mít.

Nemá žádné starosti, jen o to, aby měla co do bříška a aby jí neproklouzli páníčkové, abys nimi mohla na pole. Samozřejmě, že o mě také jeví zájem, ale ten je čistě zištný. Ví a sleduje, že když jdu do špajzu, že tam jsou psí pamlsky. Už jí mám v momentě za zadkem. Jejímu psímu pohledu se ale nedá odolat. Ještě se snaží během dne "vyžebrat" pár piškotů.

Jinak se o nic jiného nestará, stále někde pospává. V létě jsme jí koupili nový pelíšek. Napřed jím pohrdala, ale nyní mu přišla na "chuť". Sní na něm své psí sny, v duchu asi honí kočky, protože ze spaní trhá packami a poštěkává. Jinak neuvěřitelně chrápe. Skoro jako já.

Nic jí nebolí, nic jí nechybí. Sice někdy "filmuje", že jí bolí noha, ale jak vidí kočku, je bolest zapomenuta a kočka prohnána.

Ale celá rodina jí miluje a má radost, když je vítá. To ona umí. Je velmi přítulná, někdy až moc.

Někdy nám sice "vynadá", ale to jen, aby jsme si moc nevyskakovali.

Jak vidí auto, že má otevřené dveře, hned je v něm. Třeba i cizím. Hrozně ráda se vozí.

Jó, to je život! Chtěla bych být chvíli naše Bessy. Jen třeba kvůli té zpropadené kyčli.

V noci si přijde lehnout na deku vedle páníčkovy postele a hlídá. Když už jí to na dece nebaví, jde zpátky na svůj pelíšek.

Zázrakem přežila

Jaké bylo překvapení ženy z australského Launcestonu, když po půlhodinovém pracím programu vytahovala prádlo, a spolu s ním i svoji milovanou kočku!

Zvířecí nešťastnice si do pračky s prádlem zalezla v nestřeženém okamžiku a nestihla před zapnutím utéci.

K neuvěření je, že divokou odstředivou jízdu přežila

Podle majitelky se ale nyní prádelně obloukem vyhýbá a stele si raději přímo v ložnici svých páníčků.

Foto: internet

Naše drobotina

Ve sklepě má manžel odchovnou bednu, kde jsou nyní malá káčátka. V klecích chová křepelky a vedle mají ubikace kuřátka.

Jenže, jak jsem se objevila s foťákem, všechna se dají do zběsilého úprku a skončí namačkaná v koutě.

Kuřátka jsou tam jedna mladší a ta rozmazanější jsou starší.

Přeji hezký den!

Ovečka a beránek

Den před Štědrým večerem (tj. 23.12.) se nám narodila ovečka a po novém roce (5.1.) pro změnu beránek. Oba se mají k světu. Ještě přibyly i malé nutrie.

Takto je vyfotil vnuk Martin.

Tady je ovečka.

Beránek.

Oba spolu s maminou.

Malinké nutrie. Ty se vždy zmáčknou do kouta, bojí se.

Nedělní dopoledne

Náš kocourek v posledních teplých dnech využíval každé chvilky, aby se vyhříval na sluníčku.

S příchodem chladných dnů se raději uchyluje do tepla. Přesto, když svítí sluníčko, vyhřívá se v zimní zahradě, kde je potom třeba i 30°C.

V neděli dopoledne se "rozplácl" před vchodové dveře do zahrady. Chytal "bronz" doslova každým chlupem.

Potřebovala jsem si do zahrady donést pár hrušek, aby mi tam tzv. došly, ale neměla jsem to srdce ho budit.

Vy byste ho měli?

Dlouhozobka versus kolibřík aneb Co nám létá na zahradě

Včera jsem psala o tom, jak jsem lovila snímky dlouhozobky svízelové. Shodou okolností Novinky.cz publikovali o tomto zajímavém tvorečku článek.

Zde je:

Říká se jí někdy kolibřík Evropy. A není divu. Dlouhozobka svízelová saje totiž nektar z květů rostlin pomocí dlouhého sosáčku za letu, stejně jako tito drobní ptáčci, kteří ovšem v našich zeměpisných šířkách nežijí. Dokonce se jim vzhledem trochu podobají. A také stylem letu. Ve skutečnosti to jsou ovšem motýli.

Dlouhozobka svízelová připomíná na první pohled kolibříka. Ve skutečnosti je to ale motýl.

Dlouhozobka svízelová (latinsky Macroglossum stellatarum) patří mezi lišajovité motýly. Na rozdíl od většiny ostatních není však aktivní pouze v noci, ale ráda se proletí a pase i za denního světla. To má ostatně společné s ostatními dlouhozobkami.

Pochutnává si ráda na nektaru bodláků, chrp, hvozdíků, hadince či mydlice. Majitelé zahrad je pak mohou pozorovat, jak zalétají nad jejich kakosty, plaménky, ale také třeba petúnie a muškáty.

Podobně jako kolibříci, také dlouhozobky sají nektar z květů za letu.

Pokud si nejste jisti, zda záhadný tvor na vaší zahradě je opravdu dlouhozobkou, stačí se k ní opatrně přiblížit a chvíli ji pečlivě pozorovat. Všímejte si nejenom charakteristického trhavého pohybu při letu, schopnosti ve vzduchu alespoň chvíli "stát", ale třeba i nápadně dlouhého, tenounkého sosáčku, který z hlavičky vystupuje nízko pod tykadly. Právě jím saje z květů nektar, ovšem aniž by na květ usedla.

Dlouhozobka má zavalitější chlupaté tělo, které může pozorovateli připadat jako plyšové. Přední část je šedá, na zadečku se přidávají výrazné černé a bílé skvrny. Jako další motýli má i dlouhozobka svízelová dva páry křídel, první je šedohnědý, svou kresbou připomíná vzhled suchého listí či kůry stromu, druhý pár je zbarven do oranžova. Dlouhozobka má v rozpětí křídel okolo pěti centimetrů.

Stěhovavý motýl

Dlouhozobky k nám přilétají z jižních částí Evropy na začátku léta. U nás se rozmnoží a nakladou vajíčka v podobě malých zelených kuliček (často je samičky kladou na svízel, jejichž kuličky připomínají, odtud je také jejich jméno).

Z vajíček se po pár dnech vyklubou malé zelené housenky. Ty se zakuklí zhruba po 20 dnech růstu. Kukla má světle okrovou barvu s patrným tmavším žilkováním.

Housenka dlouhozobky svízelové

Mladé dlouhozobky se líhnou mezi zářím a říjnem, další generace se pak líhne mezi červnem až srpnem. Během jednoho roku se tak u nás líhnou dvě generace těchto zajímavých a roztomilých motýlů.

V pozdním podzimu se pak dospělí jedinci vracejí na jih, do teplejších krajin, aby na jaře příštího roku opět přiletěli.

Dlouhozobky jsou někdy mylně považované za kolibříky, ti ovšem u nás nežijí. Na snímku kolibřík černobradý sající nektar ze letu z květu rostliny.

Další dlouhozobky u nás

Na našem území lze spatřit ještě další druhy dlouhozobek, které se ale liší velikostí i barvou. Dlouhozobka zimolezová je menší a má žlutozelené zbarvení v kombinaci s hnědou. Ještě méně podobná je dlouhozobka chrastavcová, která připomíná čmeláka, má průhledná křídla a také ona je vybarvena především do žlutozelena.

Krůťata a něco k tomu

Dnes se nám vyhíhla krůťata. Zatím je jich pět. Už ráno jsem slyšela z líhně pípání.

Odpoledne jsem se byla podívat v místním zámku. Cestou jsem vyfotila "kuriozitu". Náletový strom jasanu se měl k životu plot - neplot. Tak se stalo, že plot zarostl do kmene. Vlevo byl zarostlý menší kmínek,ale někdo ho uřízl. Zbylo jen suché torzo.

O místním zámku napíši později, až zpracuji fotky. Dnes už toho mám dost. Jen prozradím, že prohlídka stojí zato.

Mějte hezký nedělní večer!

Když panují vedra...

V pondělí jsem přistihla naše miláčky, jak se chladí. Kocour ležel natažený jak široký, tak dlouhý na dlažbě ve verandě a Bessy v podobné poloze v chodbě. Kocour jen mrskal špičkou ocasu. Když jsem se vrátila s foťákem, zvedl hlavu kocour i Bessy. Kocour jí otočil a Bessy také dávala silně najevo, že mám jít s nějakým focením do kélu. Pak si Bessy položila hlavu na packy a trucovala. Vyklidila jsem tedy pole.

"Milostivá" trucuje.

Ten den byl příšerný hic.

Přeji hezký, chladnější večer!

Když je venku ...

Písničku Ivana Mládka - Když je v Praze abnormální hic - jsem si trochu upravila. Když je venku abnormální hic, sedíme u větráku, válíme se ve stínu a jsme grogy. Nejlépe je to vidět na naší Bessy. Kromě ranní procházky s manželem na pole, se povaluje doma na koberci. Když je jí moc teplo, lehne si na dlažbu v chodbě, kde je chládek. Pokud chce pustit na zahrádku, lehne si do stínu a spí.

Nemůžu si stěžovat, ale jednou bych se chtěla mít jako náš pes.

Fotky z jedné odpolední siesty.

"Padnout za vlast" umí i dopoledne. To přijde vyřízená z cesty z pole domů. S jejím kožichem to v těchto vedrech není žádný med. Kost je z chovatelských potřeb. Neválíme kosti po bytě.