Trochu opožděný článek
3. listopadu 2011 v 17:05 | RodinaJeště se vrátím k 28. říjnu. Pro mě to
není jen státní svátek, ale osobní svátek. Narodil se mi totiž v tento
den můj nejstarší syn Martin.
Všechno začalo tak trochu humorně. Termín byl stanoven na 13.11., tak jsem koncem října usoudila, že je nejvyšší čas přichystat výbavičku. Zamluvili jsme si společnou prádelnu, protože tehdy jsme svoji pračku ještě neměli. Připravila jsem košilky, zavinovačky a plenky k vyvaření. Ty zatím vyvářel v prádelně manžel. Já jsem doma v hrnku vyvařila pár kapesníků, že je potom na závěr vyperu.
Vzala jsem hrnek ze sporáku a jdu ke dveřím od bytu. Tam jsem se sehnula, že hrnek postavím na zem a vezmu si klíče. Při narovnávání jsem pocítila, že mi něco teplého teče po nohou. Voda! To nebylo v plánu. Celá zmatená volím na manžela: "Teče mi voda!" On na mě ze sklepa volá: "Tak jí zastav!" To byla rada nad zlato. Tak na něj volám, že z vodovodu to není, ať jde rychle nahoru. Přiběhl a hned mu byla situace jasná. Utíkal někam volat sanitku.
Tehdy nebyl samozřejmostí telefon v každé domácnosti.
Já jsem se mezi tím nachystala do porodnice. Měla jsem obavy z porodu, ale i z prádla. Kdo ho vypere? Nakonec ho vypral manžel za pomoci sousedky.
Sanitka přijela, neměla jsem čas už na nic myslet. Porodní bolesti jsem neměla, tak jsme v pohodě dojeli do nemocnice.
Tam se mnou přijímající sestra sepisovala nacionále a já měla jedinou touhu - spát. Pak se dostavily i bolesti, tak si mě nechali už v předsálí. Seděla jsem na pohovce a očekávala ty kruté bolesti, kterými mě každý strašil. Moje se daly vydržet. A navíc se mi chtělo tak spát. Mezi kontrakcemi jsem posedávala na pohovce a usínala. Sestra mě honila, ať chodím, dělám dřepy a pod.
Tady musím malinko odbočit. Ten den byl také významný tím, že Česká pojišťovna slavila 25. výročí od zestátnění a všem dětem, které se narodí 28.10., věnovala roční pojištění do 18 let jejich věku.
Proto mě sestry honily. Prý, ženská, dělejte něco ať to stihnete. Přijela jsem totiž dopoledne asi v 11 hodin a pořád se k ničemu neměla. Byl už večer a já stále nic. Nakonec se syn rozhodl, že přece jen už nadešel ten správný čas a v 22,15 se narodil.
Sestra mě nechala na porodním sále na pozorování. Zhasla hlavní světlo, abych mohla usnout. Co myslíte, že jsem dělala? Ani oko nezamhouřila. Najednou byl spánek pryč! Sestřička mi rozsvítila, půjčila mi noviny, o které jsem požádala, a já četla. Přečetla jsem je i pozadu a spánek stále nikde. Ráno mě převezli na pokoj. Tam jsem konečně usnula. Ale ne nadlouho, začal nemocniční kolotoč - teploměry, kojení, vizita.
Pak jsem se už vůbec moc nevyspala. Martínek byl krásné miminko, ale v noci moc nespal.
Všechno začalo tak trochu humorně. Termín byl stanoven na 13.11., tak jsem koncem října usoudila, že je nejvyšší čas přichystat výbavičku. Zamluvili jsme si společnou prádelnu, protože tehdy jsme svoji pračku ještě neměli. Připravila jsem košilky, zavinovačky a plenky k vyvaření. Ty zatím vyvářel v prádelně manžel. Já jsem doma v hrnku vyvařila pár kapesníků, že je potom na závěr vyperu.
Vzala jsem hrnek ze sporáku a jdu ke dveřím od bytu. Tam jsem se sehnula, že hrnek postavím na zem a vezmu si klíče. Při narovnávání jsem pocítila, že mi něco teplého teče po nohou. Voda! To nebylo v plánu. Celá zmatená volím na manžela: "Teče mi voda!" On na mě ze sklepa volá: "Tak jí zastav!" To byla rada nad zlato. Tak na něj volám, že z vodovodu to není, ať jde rychle nahoru. Přiběhl a hned mu byla situace jasná. Utíkal někam volat sanitku.
Tehdy nebyl samozřejmostí telefon v každé domácnosti.
Já jsem se mezi tím nachystala do porodnice. Měla jsem obavy z porodu, ale i z prádla. Kdo ho vypere? Nakonec ho vypral manžel za pomoci sousedky.
Sanitka přijela, neměla jsem čas už na nic myslet. Porodní bolesti jsem neměla, tak jsme v pohodě dojeli do nemocnice.
Tam se mnou přijímající sestra sepisovala nacionále a já měla jedinou touhu - spát. Pak se dostavily i bolesti, tak si mě nechali už v předsálí. Seděla jsem na pohovce a očekávala ty kruté bolesti, kterými mě každý strašil. Moje se daly vydržet. A navíc se mi chtělo tak spát. Mezi kontrakcemi jsem posedávala na pohovce a usínala. Sestra mě honila, ať chodím, dělám dřepy a pod.
Tady musím malinko odbočit. Ten den byl také významný tím, že Česká pojišťovna slavila 25. výročí od zestátnění a všem dětem, které se narodí 28.10., věnovala roční pojištění do 18 let jejich věku.
Proto mě sestry honily. Prý, ženská, dělejte něco ať to stihnete. Přijela jsem totiž dopoledne asi v 11 hodin a pořád se k ničemu neměla. Byl už večer a já stále nic. Nakonec se syn rozhodl, že přece jen už nadešel ten správný čas a v 22,15 se narodil.
Sestra mě nechala na porodním sále na pozorování. Zhasla hlavní světlo, abych mohla usnout. Co myslíte, že jsem dělala? Ani oko nezamhouřila. Najednou byl spánek pryč! Sestřička mi rozsvítila, půjčila mi noviny, o které jsem požádala, a já četla. Přečetla jsem je i pozadu a spánek stále nikde. Ráno mě převezli na pokoj. Tam jsem konečně usnula. Ale ne nadlouho, začal nemocniční kolotoč - teploměry, kojení, vizita.
Pak jsem se už vůbec moc nevyspala. Martínek byl krásné miminko, ale v noci moc nespal.
Jinak je z něj hezký kluk. Už je také otcem. Má dvě hezounké holčičky.
Tady způsobně spinká. Je mu 14 dnů.
Zde mu je asi půl roku.
Žádné komentáře:
Okomentovat