Stévie sladká (Stevia rebaudiana Bertoni) neboli stévie cukrová pochází z jižní Brazílie a Paraguae.
Indiáni používali lístky stévie k léčení nemocí i k slazení nápojů a pokrmů. Z jihoamerického kontinentu byla stévie přivezena do asijských zemí. Dnes se stévie pěstuje a používá po celém světě.
Dorůstá výšky až půl metru. Kořeny má válcovité. Podlouhlé, kopinaté, tmavě zelené listy svojí sladkostí mnohonásobně předčí sacharózu (řepný či třtinový cukr). Používají se čerstvé i sušené.
Komplex sladkých látek obsažený skoro v celé rostlině (vyjma kořenů) se skládá z několika diterpenických glykosidů. Pro tento komplex používáme souhrnný název steviosid. Je asi 200 - 300x sladivější než řepný cukr. Nejvíce steviosidu obsahují listy této rostliny. Kromě samotného steviosidu jsou v rostlině v menším množství obsaženy další látky se sladkou chutí, např. rebaudiosid A, který je 1,5krát sladší než steviosid, rebaudiosid C, D, E, dulkosid B a steviolbiosid.
Extrakty ze stévie bývají součástí ústních vod, protože snižují množství bakterií způsobujících zubní kaz a paradentózu, což má opět na svědomí steviosid.
Stévie byla původně jednoletou rostlinou, ale různými šlechtitelskými postupy se zařadila mezi víceleté. Tato rostlina je velmi přispůsobivá. V našich podmínkách zelená část rostliny na podzim usychá, kořen nikoliv a na jaře z něho vyrazí nové lístky. Na našich zahrádkách jí vyhovují příjemná polostinná zákoutí. V chladu, při nedostatku světla nebo při suchu se rostlina zatáhne. Na jaře, až se změní podmínky k lepšímu, znovu vyraší. Také ji lze pěstovat za oknem v květináči. V místnosti zůstane zelená celou zimu, na nedostatečně osvětlených místech vyhání velmi dlouhé výhony.
Čerstvé i sušené listy stévie lze použít k slazení nápojů, salátů, koktejlů, sladkých pokrmů. Listy lze konzumovat přímo jako cukrovinku.
Listy stévie lze příjemně doplnit meduňkou nebo citronovou verbenou.
Pokrmy oslazené stévií je nutné rychle zkonzumovat, protože v nich přítomné sladce chutnající látky nemají konzervační vlastnosti cukrů.
Indiáni používali lístky stévie k léčení nemocí i k slazení nápojů a pokrmů. Z jihoamerického kontinentu byla stévie přivezena do asijských zemí. Dnes se stévie pěstuje a používá po celém světě.
Dorůstá výšky až půl metru. Kořeny má válcovité. Podlouhlé, kopinaté, tmavě zelené listy svojí sladkostí mnohonásobně předčí sacharózu (řepný či třtinový cukr). Používají se čerstvé i sušené.
Komplex sladkých látek obsažený skoro v celé rostlině (vyjma kořenů) se skládá z několika diterpenických glykosidů. Pro tento komplex používáme souhrnný název steviosid. Je asi 200 - 300x sladivější než řepný cukr. Nejvíce steviosidu obsahují listy této rostliny. Kromě samotného steviosidu jsou v rostlině v menším množství obsaženy další látky se sladkou chutí, např. rebaudiosid A, který je 1,5krát sladší než steviosid, rebaudiosid C, D, E, dulkosid B a steviolbiosid.
Extrakty ze stévie bývají součástí ústních vod, protože snižují množství bakterií způsobujících zubní kaz a paradentózu, což má opět na svědomí steviosid.
Stévie byla původně jednoletou rostlinou, ale různými šlechtitelskými postupy se zařadila mezi víceleté. Tato rostlina je velmi přispůsobivá. V našich podmínkách zelená část rostliny na podzim usychá, kořen nikoliv a na jaře z něho vyrazí nové lístky. Na našich zahrádkách jí vyhovují příjemná polostinná zákoutí. V chladu, při nedostatku světla nebo při suchu se rostlina zatáhne. Na jaře, až se změní podmínky k lepšímu, znovu vyraší. Také ji lze pěstovat za oknem v květináči. V místnosti zůstane zelená celou zimu, na nedostatečně osvětlených místech vyhání velmi dlouhé výhony.
Čerstvé i sušené listy stévie lze použít k slazení nápojů, salátů, koktejlů, sladkých pokrmů. Listy lze konzumovat přímo jako cukrovinku.
Listy stévie lze příjemně doplnit meduňkou nebo citronovou verbenou.
Pokrmy oslazené stévií je nutné rychle zkonzumovat, protože v nich přítomné sladce chutnající látky nemají konzervační vlastnosti cukrů.
Foto: internet
Žádné komentáře:
Okomentovat