Po žních

Dlouho jsem toužila po tom, mít také kulaté balíky slámy vyfocené.

Nedávno jsem je fotila, ale byly hrozně daleko a já neměla čas. Včera, při cestě na místní poštu, jsem je uviděla na poli za ní.

Napřed jsem je zkoušela vyfotit od zdravotního střediska, které je na druhé straně budovy než pošta. Ale bránily mi stromy ze sousední zahrady. Tož jsem si řekla, že půjdu ke škole a tam se snad zadaří. To jsem si tedy naběhla. Je tam sice široký průzor a cesta k tělocvičně (cesta u tělocvičny končí), leč do kopce. A tudíž nebylo pole vidět. Moje touha po fotkách mě hnala cestou vzhůru. Sotva jsem tam o berli dolezla. Balíky byly konečně na dohled, tak jsem se tetelila blahem. Blíž už jsem nemohla jít, to bych nezvládla. Ono se musí počítat také s návratem, proto nechodím daleko. Jinak bych padla jak balík mezi ty balíky slámy. Opřela jsem se o sloupek oplocení školní zahrady a fotila. Ruce se mi klepaly.

Doma jsem zjistila, že fotky nejsou nic moc. Tmavé, protože bylo zataženo. Přiblížené byly máznuté. Takže polovina letěla do koše. Prostě Waterloo!

Ale mám tolik drzosti, že vám je ukážu.

To byl první pokus od zdravot. střediska.

Blížím se k poli.

Tahle je s přiblížením a byla nejméně mázlá.

No, žádné umělecké dílo to není. Viděla jsem daleko hezčí fotky. Ale v rámci mých možností je to maximum.

Pak jsem opatrně slezla z kopce. Nerada bych válela dolů sudy, protože jsem původně šla kamarádce gratulovat k narozeninám. Uválenou by mě jistě ráda neviděla.

Když jsme si skoro všechno pověděly, šla jsem domů. Čert by mě vzteky vzal. Obloha se vyjasnila a vesele se na ní proháněla letadla (asi gripeny) z Čáslavi. Chtěla jsem si ty čáry na obloze vyfotit. Ale neměla jsem štěstí. Foťák nejen tak dlouho zaostřoval, že letadlo bylo fuč, ale ani fotky moc nedopadly. Sice tam nějaké šmouhy jsou, ale je to bída.

Když už jsem měla tu drzost vám ukázat balíky, ukážu i oblohu.

Musím vkládání fotek přerušit, protože je článek asi už moc dlouhý. Dám to na další.

♣