Oheň

Dobrý sluha, zlý pán!
Určitě každého z vás okamžitě napadne, že řeč je o ohni. Lidstvo provází oheň již po mnoho staletí. Oheň lidé spatřovali nejprve jako hrozivý živel, který při bouřkách zapaloval stromy a ničil krajinu. Oheň, který tak získali, museli stále udržovat, a pomocí doutnajících dřev přenášet na jiná místa, protože ho sami neuměli rozdělat. Věděli, že oheň je pro ně důležitý stejně jako vzduch a voda. Díky ohni jim bylo teplo, oheň je chránil před divokými zvířaty a brzy poznali jeho význam při úpravě potravy.
Přibližně před padesáti tisíci lety se naučili pravěcí obyvatelé naší planety oheň rozdělávat. Jak už to tak u velkých vynálezů bývá, objev ohně byl náhoda. Při opracování kamene si kdosi všiml, že odlétají jiskry, které zapálily suchý mech. Zkusili příště kameny cíleně křesat blízko suchého mechu a ejhle, oheň byl na světě. Teď už se nemuseli bát, že jim uhasne oheň, který udržují nebo že budou dlouho čekat na další velkou bouřku, která snad uhodí do stromu a snad přinese oheň. První křesadlo bylo na světě a lidé si mohli rozžnout oheň, kdykoli potřebovali.
Některé kmeny se naučily rozdělávat oheň pomocí dvou dřevěných tyček. Do jedné vydlabaly malý důlek a druhou na konci zaoblili a třeli jí v důlku tak dlouho, dokud se nevytvořil žhavý popel. K němu přiložili suchý mech nebo suchou trávu, jemně rozdmýchali dechem, ať se objevil plamínek.

Kromě tepla, světla v noci, zahánění zvěře a přípravy pokrmů, začali využívat oheň v dalších oblastech. Zjistili, že díky obrovskému žáru, který oheň vydával, můžou vypalovat hliněné nádoby. Později díky obrovské teplotě začali tavit různé kovy a vyrábět slitiny, mezi první patří slitina mědi a cínu, bronz. Že šlo skutečně o převratný vynález, dokazuje fakt, že dlouhá etapa rozvoje lidstva dostala název doba bronzová.
Evoluce tryskala všemi směry, ať už to bylo ve stavebnictví, malířství, sochařství, technice. Objevily se desítky vynálezů, v Egyptě vyrostly obrovské pyramidy, v Číně byla vybudována Velká čínská zeď a Kolumbus objevil na svých mořských plavbách Ameriku.
K rozdělání ohně se však stále používalo křesadlo.
To nenechalo na pokoji vědce a badatele. Snažili se najít jiný způsob, jak zapálit oheň jednodušším způsobem.
Na přelomu osmnáctého a devatenáctého století přišel se zajímavým objevem německý chemik Johan Wolfgang Dölbereiner, který prováděl pokusy s vodíkem. Zjistil, že vodík začne hořet při dotyku s platinou. Jeho princip se používal dlouhé roky při zapalování lamp, sloužících jako veřejné osvětlení ulic.
Teprve na začátku devatenáctého století se objevil vynález, který se velmi podobal dnešní sirce. Byla to tzv. zápalná dřívka, namáčecí zápalky. Dřívko se nejdříve napustilo směsí síry a chlorečnanu draselného a to se potom namáčelo do zápalných směsí, například do kyseliny sírové a fosforu. V kombinaci se vzduchem se dřívko zapálilo. Nevýhodou zápalných dřívek byla jeho vysoká cena a velké nebezpečí vzniku požáru.
Zlom nastal v roce 1823. Dělostřelecký důstojník William Congreve vyrobil první třecí zápalky, prostě sirky. Dřívka byla namáčena nejprve v síře a v chlorečnanu draselném a sirníku amonném, který tvořil povlak. Pět let po svém převratném objevu Congreve zemřel.
Samozřejmě i sirky se stále vyvíjely. Později tvořila jejich hlavičky směs síry a bílého fosforu. Určitě si vybavíte nějakou kovbojku, kde si hrdinové zapalují sirky přímo o boty nebo kalhoty. Jsou to právě sirky z bílého fosforu a síry. Jenže tyhle sirky měly i svoji odvrácenou tvář. Bílý fosfor je agresivní jed. Pro některé to byl dostupný prostředek k sebevraždě. To udělalo ze sirek vražedný nástroj a přestaly se vyrábět.

A byl to právě Čech, který přišel v roce 1845 s dalším objevem. Olomoucký rodák Antonín Schrötter při svých pokusech vynalezl nejedovatý červený fosfor, který vystřídal na sirkách bílý, jedovatý fosfor. Ani červený fosfor nebyl dokonalý, směs špatně držela na dřevě a odpadávaly kousky hořící hmoty.
Vynálezem Antonína Schröttera se nechal inspirovat německý profesor fyziky a chemie, Rudolf Christian von Böttger, který použil na hlavičky zápalek směs chlorečnanu draselného, sirníku antimonitého a gumy a červený fosfor použil spolu se skelným práškem jako potah na škrtátko. Tím vznikla sirka nebo zápalka taková, jakou ji známe dodnes.
Velkovýrobu zápalek zahájil v roce 1839 v Sušici Vojtěch Schneinost. Vyráběl pouze zápalky. Jeho továrnu později odkoupil německý podnikatel Bernarda Furth a začal se věnovat výrobě zápalek i se škrtátky. Nazýval je bezpečnostními zápalkami. Nesetkal se však s pochopením těch, kteří byli zvyklí zapalovat dřívka o kalhoty nebo podrážky.
Bezpečnostní zápalky se k nám dostaly také z Jönköpinu ze Švédska. Neobsahovaly fosfor ani síru a tuto skutečnost měly zakódovanou i ve svém názvu: Jönköpin Tandstikar utan svalfel ooch phosphor. Nové bezpečné zápalky se rozšířily po celém světě.
Naše továrna v Sušici, kterou známe pod názevem Solo Sušice, vyráběla svého času 50 miliard sirek za rok a představovala až osmdesát pět procent světové produkce sirek, které byly vyváženy do celého světa. V roce 2008 byla továrna zrušena a výroba sirek se přesunula do Asie.
První zapalovače se objevily na začátku minulého století. Zprvu byly benzínové, později plynové.
Nebyl vždy oheň využíván k dobrým účelům. Používal i jako zbraň. Ve starověku lidé objevili římský oheň, což byly zápalná látka metaná katapulty, byly to zápalné šípy, a později plamenomet, napalmové bomby nebo děsivý Molotovův koktejl, což byla zápalná láhev.
Bez ohně by ale lidský život nemyslitelný.

Zdroj: Receptář, autor Mercedes Wimmerová