Těžba soli

V dějinách lidstva zaujímá sůl velmi zvláštní, ale zároveň velmi pevné a stálé místo. Sůl byla považována za dar od bohů, byla uctívána jako posvátná, solí se také stvrzovaly obchody, přísahy, a oběti. V místech, kde se dobývala sůl, měli obyvatelé blahobyt. Vzkvétala doprava suchozemská i po moři, dařilo se obchodu, města a jejich obyvatelé bohatly každým dnem. Sůl byla nejžádanějším obchodním artiklem.
Nejstarším solným dolem na světě je solný důl v Hallstattu. Sůl se tam těžila od dvanáctého století před naším letopočtem. Solná drť se vynášela pomocí pytlů z hovězí kůže. Největšího rozmachu těžby soli bylo zaznamenáno v osmém století před naším letopočtem. Dělník v této době vytěžil za jeden měsíc jeden metr rudy nazvané Haselgebirge. Za rok jeden vytěžil asi dva tisíce kilogramů rudy s obsahem 40 až 70% soli. Toto číslo se rovná spotřebě soli jednoho tisíce rodin za jeden celý rok!
Ve středověku byla kamenná sůl vytlačena solí získávanou z mořské vody. V době Římského impéria kamennou sůl naprosto zastínila sůl mořská. Solné doly téměř zanikly. Dobývání soli v Reichenhallu, které bylo součástí právě římské historie, tedy bylo možné bez skutečného hornictví. Solné prameny se vyskytovaly například v Bad Hallu v údolí Sulzbachtal, v Hallu u Admontu nebo v Halltalu u Mariazellu. Ve všech jménech těchto míst se nachází "Hall", což je keltské slovo pro sůl.

Odsolování mořské vody.

Krize přišla v sedmnáctém a osmnáctém století. Přestože solanky Hallstatt, Ebensee a Ischl rozšiřovaly produkci těžby soli, drtila je konkurence soli z Turecka a mořské soli. Kdysi slavná a bohatá města se pomalu začala propadat do stínu a chudoby. Hrabě Spaur napsal někdy kolem roku 1800, že "Město, kde se obtěžkaná solanka vaří v pěti starých, obrovských pánvích, vypadá velmi smutně. Černé výpary, které stoupají ze solných pánví, zatemňují denní světlo, uličky jsou úzké a domy nevzhledné. Obyvatelé jsou bledí, až na pár dobře živených sedláků obchodníků a úředníků. V obličejích lidí se odráží bída a starosti, ulicemi se potulují žebrající ženy a děti, které obtěžují a pronásledují cizince."
Sůl byla cenná především pro svoje konzervační účinky. Konzervace potravin se stala nezbytnou součástí života a uchování a skladování potravin. Potřeba konzervace potravin se objevila hlavně při osídlování severnějších a méně plodných území. Solené maso a potraviny nahradily později jiné metody, jako například chlazení a mražení.
Když se stala sůl nedostatkovým artiklem, byla vyvažována doslova zlatem. Velmi často se sůl používala jako oficiální platidlo. Vojáci dostávali žold ve formě váčků se solí.
V lékařství se sůl poprvé objevila v rukách Egyptských lékařů. Velmi známý byl lékař Imhotep, který vyzkoušel pomocí soli dezinfikovat infikovanou ránu. Vyléčil tím mnohé ošklivé záněty. Lékaři přidávali sůl do mastiček, zábalů, do přípravků s projímavými účinky, k zastavení krvácení, ale i k urychlení porodu. Sůl se používala také k vyvolání zvracení. Pacient s onemocněním sleziny užíval kravské mléko se solí. Vředy se čistily směsí soli a medu, solné roztoky působily na onemocnění kůže a dokonce byly v té době známy účinky inhalace při potížích s dýchacími cestami.
Sůl tišila bolesti těla, bolesti zubů a zmírňovala projevy kožních nemocí.
Byli to právě egyptští lékaři, kteří objevili schopnost soli v mumifikačním procesu. Sůl scelila tělo mrtvého a držela ho pohromadě. Věřili, že sůl nahrazuje duši zemřelého, která držela tělo pohromadě před smrtí.

Kamenná sůl - vytěžená z dolů.

Zlatem se sůl sice dneska už nevyvažuje, ale její význam zůstává. I přesto, že medicína udělala od doby egyptských lékařů velký pokrok, i dnes je používána na problémy kožní a k uvolnění dýchacích cest.
Je známo, že pobyt u moře výrazně zlepšuje kožní choroby a má vliv i na dýchání.
Vědci zjistili, že sůl je součástí naší krve. Je rozpuštěna v krevním séru. Tímto roztokem se dá nahradit akutní ztráta krve.
Úplně na začátku lidstvo sůl nepoužívalo k ochucení potravin. Draslík a sodík, který sůl obsahuje, si dopřávali v jiných potravinách. První zmínku o dochucování potravin solí najdeme v Homérově eposu Ilias a Odyssea z roku 600 před naším letopočtem. Mluví se zde o soli jako o významném dochucovadle.
Dneska už si život bez soli nedokážeme vůbec představit. Je nenahraditelnou surovinou při výrobě některých jídel, hlavně v masném průmyslu, pekařství, při kynutí těsta, v mléčném kvašení zelí a okurek, při zrání sýrů.
Sůl je potřeba v chemickém průmyslu, při zpracování kůže, v keramice, kosmetice, farmaceutickém průmyslu, chladících systémech. Kromě toho dobře slouží v zimě na silnicích, protože rozpouští sníh a led. A v neposlední řadě se sůl přidává zvířatům do krmiva.

Zdroj: Receptář, autor: Mercedes Wimmerová