U babičky jsem žila skoro od narození do šesti let. To jsem musela do Prahy do školy.
Byla padesátá léta a zásobování prodejen s potravinami nebylo nic moc. Proto babička měla na dvorku několik slepiček, aby byla vajíčka a v králíkárně pár ušáků.
Pak se dala na chov angorských králíků. Stříhala je sama a vlnu pak vozila do Textilany Liberec na spředení. Matně si pamatuju na velkou továrnu.
Ze spředené a obarvené vlny pletla potom krásné svetry, které příjemně hřály. Plést mě naučila, ale háčkovat ne. Asi to neuměla, nevím.
Pro králíky bylo potřeba obstarat krmení - zelené i sušené. Tehdy jsem se naučila sekat trávu kosou (to jsem už byla trochu větší školačka). Později se mi tato dovednou mockrát hodila.
Sušení sena už byla trochu otrava, ale dalo se to vydržet. Seno shrabovala babička na plachtu a v té ho pak nosila na půdu.
Měly jsem senem krásně zateplenou chalupu. A jak vonělo! Výborně se v něm "blblo". A nebo i spalo.
Kromě těchto zvířátek měla i psa. Toho já si moc nepamatuji, jen z vyprávění. Byl to foxteriér a asi pěkně drzý a vzteklý.
Neměl rád pošťáky. Jednomu natrhl i kalhoty. Potom ho asi babička musela dát pryč.
Babička nemilovala moc kočky. Nikdy jsme žádnou neměly. Ale vynahrazovala jsem si mazlení s kočkami u sousedky. Ta je milovala a někdy jich měla neurčitý počet.
Babička měla nad chalupou kousek políčka, kde pěstovala (spíš se snažila) zeleninu a brambory. Brambory se celkem dařily, když nať neožraly srnky. Políčko muselo být tedy oplocené. Moc to ale někdy nepomáhalo.
Jeleni chodili až pod okna. Vůbec se nebáli.
V Jizerkách bylo drsné počasí, často v létě pršelo několik týdnů. Proto jsme neměly skoro žádné ovoce. Rybíz, maliny, angrešt, jahody a kožovitá jablka.
Co se nesnědlo, babička zavařila.
Pekla báječné borůvkové koláče.
Prádlo prala na valše, pračku neměla. Tenkrát to nebyla samozřejmost. S vypraným prádlem jsme jely k potoku, kde babička vše vymáchala. Bílé prádlo rozprostřela na louku za chalupou a bělila ho. Často jsem jí při kropení pomáhala.
Když už jsem chodila do školy a přijížděla jen na prázdniny, bylo mojí "povinností" ostříhat živý plot a vyplet skalku. Plot mi zabral dost času, protože babička ho měla kolem celého pozemku.
Skalku jsem plela ráda. Ta byla babiččinou chloubou. Lidé se zastavovali, když šli kolem, a obdivovali ji. Pod okny měla truhlíky s lichořeřišnicí. Ta hezky kontrastovala s trámy chalupy.
Všude kolem chalupy byly čínské karafiáty a břízy. Lásku k nim mám po babičce. Také mi připomínají krásné dětství.
Ovšem, když jsem něco provedla, změnila se bříza v trestací nástroj. Babička vzala nožík, došla za chalupu, uřízla pár konců větvičet, spletla rákosku a už to jelo. Na konečnou fázi jsme ovšem nikdy nečekala a utekla jsem pryč. Babička mě sice honila, ale časem jí vztek přešel a mohla jsem se vrátit domů.
Babička byla hodně samostatná. Ono jí nic nezbylo. Nebyl nikdo, kdo by jí pomáhal. Někdy jí soused pořezal větší kusy dřeva na cirkulárce. Něbo jí vyrobil králíkárnu, protože byl šikovný truhlář. Ráda jsem k němu chodila do dílny.
Babička uměla i opravit opadanou omítku. Přece jen počasí a hlavně mrazy vždy udělaly své. Naučila to i mě.
Zakládala si na tom, aby chalupa byla jak ze škatulky. Často natírala okna i nábytek v chalupě.
Měla takovou podivnou zelenou barvu. Proto ji dodnes nemám ráda. Babičce se ale líbila.
Na oknech byla pěkná, ale na kredenci a ostatním nábytku už méně.
Přesto mi ona divná barva nezabránila, abych nesedávala na okraji kredence a nedívala se na jedoucí kapky po drátech elektrického vedení. Co také dělat, když lilo jako z konve a nedalo se jít ven.
Já se nudila, ale babička stále něco dělala. Brzy ráno vstávala, aby vše stihla. Někdy si po obědě dala šlofíčka, aby si trochu odpočinula. Pak jsme šly třeba do lesa.
Babička byla miliónová!
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Foto: internet
Žádné komentáře:
Okomentovat