Přes maminku mého přítele jsem si dojednala brigádu jako průvodčí na tramvaji. Začala jsem v září 1968. Cestou do hloubětínské vozovny jsem ráno míjela stanoviště ruských vojáků (píši o tom též zde). Nebylo to nic příjemného.
Služební tramvaj nás dovezla brzy ráno (asi kolem čtvrté hodiny) do vozovny. Na rozpisu jsme měli napsané tratě, kde budeme jezdit. Vyfasovali jsme jízdenky, kleště, brašnu a šli vyhledat tu svou soupravu.
V hloubětínské vozovně jezdily samé, v té době, moderní tramvaje (viz obrázek).
Služební tramvaj nás dovezla brzy ráno (asi kolem čtvrté hodiny) do vozovny. Na rozpisu jsme měli napsané tratě, kde budeme jezdit. Vyfasovali jsme jízdenky, kleště, brašnu a šli vyhledat tu svou soupravu.
V hloubětínské vozovně jezdily samé, v té době, moderní tramvaje (viz obrázek).
Jen linka č. 9 měla ještě starý vůz s vlečňákem.
Tam se muselo mezi pasažéry procházet, jinak jsme seděli na vyvýšeném místě zkraje vozu. Lidé nastupovali předními dveřmi, procházeli kolem nás, kupovali lístky a postupovali dále do vozu.
Na jízdence se muselo kleštěmi cvaknout datum, čas, pásmo. Bylo to trochu složitější na odhad, kolik jízdenek v té které stanici prodám.
Na jízdence se muselo kleštěmi cvaknout datum, čas, pásmo. Bylo to trochu složitější na odhad, kolik jízdenek v té které stanici prodám.
Tyhle kleště jsou dětské, naše byly velmi podobné, ale jejich obrázek jsem nenašla.
Museli jsme bravurně znát všechny stanice na trase. Navíc jsme měli takovou bichli, kde byly uvedeny všechny ulice v Praze, k nim příslušné linky a stanice. To abychom dovedli cestujícím poradit, jak se na to které místo dostat.
Většinou jsme jezdili z konečné v Hloubětíně na druhý konec Prahy, např. do Košíř (č. 15), do Motola (č. 9), na Pankrác (č. 13). Už si ale nemohu vzpomenout odkud třeba linka č. 9 vyjížděla. Jen si pamatuji na konečnou v Motole. Všude jinde byly na konečných točny, ale tady se musel motorový vůz přepřahat před vlečňák. Ten měl plošinu uprostřed vozu a po obou stranách (přední a zadní) měl prostor s lavicemi pro cestující. Do tohoto vozu se dalo naskakovat a vyskakovat za jízdy, pokud to někdo uměl a riskl to (to bylo totiž zakázáno). V moderních vozech to už nešlo. Tam dveře otvíral a zavíral průvodčí ze svého stanoviště. Ovšem pokud jste pořádně zabrali a trhli dveřmi, dalo otevřít i mimo stanici. Třeba při dlouhém čekání na semaforech.
Mě tato práce hrozně bavila. Byla jsem celý den mezi lidmi, viděla Prahu. Bavilo mě to tolik, že jsem jezdila i o víkendech při studiu. Se mnou takto brigádničilo víc studentů. Časem jsme si vytvořili partu, vzájemně se na linkách navštěvovali, mávali na sebe při míjení. Největší rozruch dělali kluci, když přišli na návštěvu. Prováděli kontrolu jízdenek a jiné piškuntálie. Většinou se to odehrávalo pozdě večer, kdy už tolik lidí nejezdilo a ti, co jeli, to vzali s humorem. Dnes by nám to asi neprošlo.
Později jsem brigádu ukončila a věnovala se studiu. Pak jsem musela studium ze zdravotních důvodů ukončit. Chtěla jsem znovu nastoupit jako průvodčí na tramvaj. Moje matka byla silně proti. Nemohla přenést přes srdce, že jsem jako maturantka chtěla jezdit na tramvaji. Musela jsem si hledat jinou práci, protože jsem u dopravního podniku neprošla lékařským vyšetřením.
Tak jsem skončila u jednoho podniku zahraničního obchodu v účtárně za 1.000 Kčs hrubého (na tramvaji jsem měla dva tisíce). Dělala jsem cifršpióna, likvidovala cestovní příkazy montérů, kteří se vrátili ze zahraničí. Moc mě ta práce nebavila. Trochu exotiky tam vnášely různé doklady z cest montérů (třeba letenky, jízdenky).
Před tímto zaměstnáním jsem hledala místo na poště (to bylo pro mou matku dost seriózní). Protože bych musela na půl roku do dálnopisného kurzu, odmítla jsem nastoupit. Paradoxem je, že jsem za 8 let stejně skončila u pošty. Ale to už je jiná kapitola.
Většinou jsme jezdili z konečné v Hloubětíně na druhý konec Prahy, např. do Košíř (č. 15), do Motola (č. 9), na Pankrác (č. 13). Už si ale nemohu vzpomenout odkud třeba linka č. 9 vyjížděla. Jen si pamatuji na konečnou v Motole. Všude jinde byly na konečných točny, ale tady se musel motorový vůz přepřahat před vlečňák. Ten měl plošinu uprostřed vozu a po obou stranách (přední a zadní) měl prostor s lavicemi pro cestující. Do tohoto vozu se dalo naskakovat a vyskakovat za jízdy, pokud to někdo uměl a riskl to (to bylo totiž zakázáno). V moderních vozech to už nešlo. Tam dveře otvíral a zavíral průvodčí ze svého stanoviště. Ovšem pokud jste pořádně zabrali a trhli dveřmi, dalo otevřít i mimo stanici. Třeba při dlouhém čekání na semaforech.
Mě tato práce hrozně bavila. Byla jsem celý den mezi lidmi, viděla Prahu. Bavilo mě to tolik, že jsem jezdila i o víkendech při studiu. Se mnou takto brigádničilo víc studentů. Časem jsme si vytvořili partu, vzájemně se na linkách navštěvovali, mávali na sebe při míjení. Největší rozruch dělali kluci, když přišli na návštěvu. Prováděli kontrolu jízdenek a jiné piškuntálie. Většinou se to odehrávalo pozdě večer, kdy už tolik lidí nejezdilo a ti, co jeli, to vzali s humorem. Dnes by nám to asi neprošlo.
Později jsem brigádu ukončila a věnovala se studiu. Pak jsem musela studium ze zdravotních důvodů ukončit. Chtěla jsem znovu nastoupit jako průvodčí na tramvaj. Moje matka byla silně proti. Nemohla přenést přes srdce, že jsem jako maturantka chtěla jezdit na tramvaji. Musela jsem si hledat jinou práci, protože jsem u dopravního podniku neprošla lékařským vyšetřením.
Tak jsem skončila u jednoho podniku zahraničního obchodu v účtárně za 1.000 Kčs hrubého (na tramvaji jsem měla dva tisíce). Dělala jsem cifršpióna, likvidovala cestovní příkazy montérů, kteří se vrátili ze zahraničí. Moc mě ta práce nebavila. Trochu exotiky tam vnášely různé doklady z cest montérů (třeba letenky, jízdenky).
Před tímto zaměstnáním jsem hledala místo na poště (to bylo pro mou matku dost seriózní). Protože bych musela na půl roku do dálnopisného kurzu, odmítla jsem nastoupit. Paradoxem je, že jsem za 8 let stejně skončila u pošty. Ale to už je jiná kapitola.
Foto: internet
Žádné komentáře:
Okomentovat