Je mnoho měst a hradů, které se chlubí, nebo to mají ověřeno, že v určité dny nebo denně v určitou hodinu, jim přechází nebo se zjevuje bílá paní, která byla majitelkou zámku nebo hradu. A že pro svoje špatné zacházení s lidem poddaným, nebo v tom byla nějaká zhrzená láska, od níž nemá posmrtného klidu, a chodí po cimbuří, mají-li jaké.
Věřte, že ani Chotěboř nezůstává v tom pozadu. Bílá paní se tu zjevovala na různých místech a dost často a i nepříjemnosti způsobila.
Nejčastěji byla vídána v Obolcích, v zámeckém parku, v lese Červeným i na místech jiných. Několikrát byla chycena odvážlivcem. Ale hned mu dala co proto. Představovala se jako baronka nebo hraběnka a dle potřeby i jako manželka místodržitele Goudenhova, a i stěžováním vyhrožovala a nechtěla s jen tak obyčejným člověkem nic mít, nebyla-li jí dána okamžitá svoboda. I četníci se jí raději vyhnuli na služební obchůzce, nechtěli s ní mít nepříjemnosti.
Jednou na podzim, před výročním trhem pozdě večer přišel do Panského domu známý nám trhovec s bičem v ruce. Chlap jako hora, ale celý sinavý v obličeji, s třesoucí rukou bere od stolu židli a usedá.
"Prosím Vás, dejte mi skleničku něčeho ostrého, zažil jsem, co nikomu z vás nepřeji. Nemohu se z rozčilení dostat!"
"Co vám je" - ptá se otec - "nepotřebujete doktora?" "Ne!" - obrátil do sebe naráz "to ostré" a po několikerém vydechnutí se dal do vyprávění, kdy posluchačů kolem přibývalo.
Začal- "Jedu z Golčova Jeníkova, kde byl dnes jarmark. Ve Vilímově jsme se stavili na chvíli u švagra. Né, nic jsem nepil, abych snad viděl bílé myši! Podívejte se" - ukazoval z kapsy vytažený bubínkový revorver, - "je odjištěný, ale byl jsem v takovém stavu, tak rozčilený, že jsem při míření nemohl stisknout. Už jsem se něco najezdil a lecco prožil, ale tohle jsem ještě" - ukazuje na revorver, - "dosud nepotřeboval. A co nocí jsem se najezdil. Žena s klukem ji viděli taky. Brečeli a modlili se. Ještě teď se třesu. Dejte mi ještě jednu!" podá skleničku k naplnění, kterou hned do sebe vpravil. "Třikrát mi přeběhla před koňmi. A naposled nahoře v Červeným."
Stále jsme nevěděli, co to bylo.
"A co vás tak vystrašilo?" "Bílá paní! Naposledy u Salvátora (u cesty k Bezlejovu) oběhla vůz a ztratila se před pivovarem. Panenko skákavá, tohle se mi ještě nestalo!"
"Bílá paní? Jak vypadala?" "No, jako ženská v bílém oblečení až na zem, černé rozpuštěné vlasy jí vlály po ramenou, no lidičky, to už vidět nikdy nechci a nikomu to nepřeju! No střelit jsem nemohl, jak jsem se třásl! Čtyřikrát byla až u samých koní a vždycky se ztratila!"
Teď bylo posluchačů už plný výčep. Rad a pokynů a dotazy na které ani ten nebožák vystrašený nestačil odpovídat. Až někdo přišel s návrhem, aby se to ohlásilo četnictvu. A taky jo.
Odešel ten trhovec, aby tu věc ohlásil.
Posluchači příběhu dali se sami do povídání a než uběhla hodina, co se toho dověděl jeden od druhého. Kde všade ji kdo potkal, kde ji kdo viděl. Jeden u nádraží, druhý na druhé straně a další hlásil, že ji viděl, ale s drdolem, jiný, jak nesla šaty do čistírny, jeden, že tu bílou paní viděl v černým oblečení a jeden dokonce tvrdil, jestli není tak veliká, tak že ji viděl minulou sobotu v Panským domě na držkové polévce. No, rozumu a usvědčování bylo až hrůza, když v tom přišel četnický závodčí, něco si v udání usvědčit.
Zkrátka: bílá paní tu byla a je to úředně potvrzeno, a mnoha lidmi byla viděna a mnozí o ní mluvili.
Než byla přestavěna budova Buttulovy školy, byly zbourány snad tři nízké domky. V tom prvním, na škole přilehlém bydlely dvě paní, které mívaly na bytě a stravě žáky z měšťanky. Kteří měli daleko domů, když jiná možnost nebyla domů se dostat, než chodit pěšky. Jedna z těch dvou bytných byla vdovou, druhá "dlouhotrvající" slečnou. Obě bytné byly hodné a veselé. Ale ta slečna to byla, kdy později se zastřeným vědomím se začala prohlašovat, že je tou a tou paní kněžnou, hned paní hejtmanovou a stále někým, kdo měl zlatý límec. Psala dopisy a stížnosti různým prominentům politickým ba i místodržiteli Gaudenhovovi, nebo jeho ženě (Černé Máry).
Choroba se stupňovala a utíkala z domu, že si to s hrabětem vyřídí, běhala do zámeckého parku, po lesích bez oblečení a jen v noci v dlouhé noční košili s rozpuštěnými vlasy a tím mnohé chodce vystrašila.
Tak byla pro nás Chotěbořáky - bílou paní.
Skončila, chudák,v ústavu a město zkráceno o atrakci.
Čerpáno z těchto materiálů:
Chotěboř, 2001
Staré pověsti Chotěbořska, 1992
Pod Železnými horami, 1958
Obrázek Bílé paní je z internetu
Žádné komentáře:
Okomentovat