Řeka Doubravka protéká přímo srdcem Železných hor. K jejímu malému řečišti, plnému drobných kamenů a kaménků, tisknou se vysoké stráně plné květů. V létě převládá blankytná modř zvonečků, na pozdzim nachově rudé smolničky s černými kominíčky.
Na vrcholcích vlají ve větru vlasy děda Vševěda a nade vším poletuje babí léto.
Doubravka hovoří zprvu něžně, mile a povzbudivě, jako když matka konejší dítě. Potom se její krok zrychluje, jako by již spěchala do lesů, kde je její hlas stále mohutnější, neboť se v úzkém a skalnatém údolí tříští o skály a o balvany. Když se dostane do místa zvaného Sráz, kde se nad řekou vysoko vypíná skála, na které kdysi stával sokolovský hrad, tu je ji slyšet daleko široko a bílá pěna vystřikuje vysoko nad balvany.
O hradě Sokolově se vypravuje, že rytíř Sokolovský unesl kdysi pánu Chotěboře nejmilejší dceru. Chotěbořský pán přišel potom na návštěvu na Sokolov, jako by ani netušil, co se stalo. V příhodném okamžiku, když se rytíř ničeho zlého nenadál a přiblížil se ke skále, vrhl se pán z Chotěboře na něho a shodil ho ze skály do Doubravky.
Divoce hučí řeka a ponuře se dívají tvrdé tváře skal, na každém místě jiné. Sluneční paprsek nevnikne nikdy do skal strmé soutěsky a vysoké smrky stojí nehnutě, jako by nesměly prozradit hrůzné tajemství.
Pak řeka prudce sestupuje a tvoří mohutný vodopád. V temné tůni pod vodopádem, nazvaném Koryto, je voda tak zlověstně zelená a přechází neustále do nachově rudého zabarvení, že divák, který sem pohlédne, pocítí nevysvětlitelnou bázeň a úzkost a ohlíží se bázlivě kolem sebe, je-li opravdu sám.
U tůně je vždy hluboké ticho. Oči se mimoděk obracejí na vysoký skalní útes, který se tyčí nad Korytem a jenž je tak strmý, že se k němu z této strany nikdo nedostane. Je to tak zvaný Čertův stolek, neboť nahoře mistrná ruka přírody vytvořila z balvanu kamenný stůl a kamenná sedátka.
Kdysi tam prý hodoval s čertem tak chytrý sedlák, že vyhrál i nad rohatým čertem. Když čert viděl, že sázku prohrál, skočil s divokým chechotem do tůně. Teprve od té doby je v ní tak zlověstně zbarvená voda.
Řeka Doubravka hučí pak stále tišeji a tišeji. Její řečiště se rozšiřuje, k jejím břehům se oddaně tisknou lučiny plné květů, a řeka zpívá mezi kameny a kaménky zase svou sladkou píseň.
Zanedlouho však protéká opět lesy a tvoří u skály široké, krásné řečiště nazvané Točivý vír. Neboť uprostřed koryta se neustále tvoří široká kola, a to tak prudce, že vyrývají hluboký jícen.
Jednou v létě jel kterýsi sedlák k Hornímu mlýnu, a tu byl v lese nečekaně zastaven pocestným, který ho snažně prosil, aby ho svezl. Sedlák ho ochotně pozval, aby si k němu přisedl, ale brzy zpozoroval, že pocestný má nápadně zelený šat a že mu ze šosu kape voda. Cestou se pocestný sedlákovi svěřil, že je vodník z Vltavy, že mu vodník z Doubravky uloupil ženu a že si pro ni nyní jde, aby jí zase mocí dobyl. Řekl, že skočí z vysoké skály u Točivého víru do Doubravky a že se bude s vodníkem o ženu potýkat. Sedláka vyzval, aby se přišel na zápas podívat, ale varoval ho, aby dal dobrý pozor. Bude-li z vody vystupovat bílá pěna, bude on vyhrávat. Zbarví-li se však pěna do krvava, pak ať hned uprchne, aby i jeho nezasáhl hněv vodní bytosti.
Byla to pro sedláka hrozná podívaná. Zprvu stříkala do výšky bílá pěna a syčela tak hrozivě, jako by se v ní potýkalo tisíce mrštných hadů. Sedlák se tak vylekal, že by málem přehlédl, jak se pojednou pěna krvavě zabarvila. Sotvaže to zpozoroval, dal se na útěk. Slyšel za sebou hrozný hřmot a hlomoz, takže doběhl polomrtvý ke svému vozu.
Byl rád, že se dostal domů živý a zdravý...
A zase hučí rozbouřená řeka Doubravka a opět se pomalu uklidňuje pod žhavými polibky milého sluníčka. Vítr chladí její rozčeřenou hladinu, vodní vážky ji zase s obdivem obletují, pestré stráně se k ní oddaně tisknou - řekazase sladce zpívá svou překrásnou píseň.
Ilustrace: Kamila Dvořáková, Eva Caklová
Čerpáno z těchto materiálů:
Chotěboř, 2001
Staré pověsti Chotěbořska, 1992
Pod Železnými horami, 1958
Žádné komentáře:
Okomentovat